Gumex: Rodinná firma z pohledu 3 generací

Společnost Gumex je rodinnou firmou v tom pravém slova smyslu. K zakladateli Janu Sedláčkovi se postupně přidaly všechny tři jeho děti, které ji v současné době spolu s ním vedou. Jejich firma expanduje, vzkvétá a skvělá týmová atmosféra je v ní znát na první pohled. Pohledy zástupců tří generací rodiny Sedláčků vám nabízíme právě v tomto netradičním trojrozhovoru.

(Tento rozhovor vyšel v časopise DOBRODRUŽSTVÍ PERSONALISTIKY v listopadu 2015.)

JAN SEDLÁČEK – zakladatel firmy a finanční ředitel, otec Libora Sedláčka, děda Berty Sedláčkové

Co jste dělal před tím, než jste založil firmu Gumex?

Moje původní profese byla poštovní úředník, vedoucí pošty. Po dvacetiletém poštmistrování jsem odešel do obchodní organizace Řempo.

Co vás přivedlo k tomu, že založíte firmu Gumex?

Poněvadž již při práci na poště a v Řempu jsem se věnoval zemědělské činnosti, byla to touha mít vyšší výdělek, zkusit něco nového, spolehnout se na vlastní síly a taky zabezpečit rodinu po stránce finanční. Jako syn ze zemědělské rodiny jsem pořád přemýšlel o soukromém hospodaření na vlastní půdě, bohužel ale tuto půdu sebral stát a v roce 1994 ji vlastnil můj otec (nebo se možná ještě převáděla od státu zpět otci). Nechtěl jsem již čekat a tak jsem se pokusil o založení společného velkoobchodu. Samozřejmě dokázat něco nového bylo motivem, i když sám jsem neměl tušení, jak na trhu obstojíme.

Jak se to stalo, že se do firmy zapojili všechny vaše 3 děti? Co si myslíte, že bylo tím impulsem?

Děti do firmy přicházely velmi brzy po zahájení provozu. Nejdříve nastoupil Libor (15.9.1994), potom Dušan (1.3.1995) a Jana (1.3.1996). Impulsem byla potřeba zajišťovat provoz a víra ve schopnosti dětí. Sám člověk nic nedokáže a síla je vždy v dobrém týmu. Je jasné, že na členy rodiny se můžeme spolehnout daleko víc, než na řadové pracovníky. Věděl jsem, že se dokáží zapálit pro dobrou věc a dají do společného díla veškerou sílu. A navíc já jsem neměl žádné technické znalosti, to byla přednost a umění se učit novým věcem.

Chtěl byste, aby se zapojila do firmy i další generace?

Určitě by měla vnoučata postupně přicházet. Na jaké posty ještě není jasné, musí absolvovat vzdělání, postupně se zaškolovat a možná taky získávat praxi v jiných firmách. Vždyť dělat něco pro své následovníky a předávání zkušeností je povinností nás všech. Vždyť i naši předci nám předávali své znalosti a zkušenosti.

Máte nějaký zaručený recept na to, jak vytvořit fungující rodinnou firmu? Co je tím hlavním, co nesmí chybět, aby se to povedlo?

Zaručený recept neexistuje. Určitě musí být nastaven stejný odměňovací řád u všech jednatelů. Nesmí se nikdy říct „já jsem udělal víc než druhý“. Základem je naučit všechny společníky nezávidět si. Vždyť všichni musíme dělat ze všech sil to, na co stačíme, a dát do společného úsilí celé naše síly a schopnosti.  Možná i něco navíc, pokoru, obětavost a víru ve vlastní síly. Taky musíme být trpěliví, neboť výsledky nedocházejí okamžitě, je to výsledek dlouholeté práce.

Čeho si na svých dětech nejvíce ceníte, mluvíme-li o pracovní stránce?

Píle, obětavosti, pracovitosti, poctivosti k sobě i druhým. Psát oslavné básně není potřeba, výsledky ukazují, že jdeme správnou cestou.

LIBOR SEDLÁČEK – marketingový ředitel, syn Jana Sedláčka, otec Berty Sedláčkové

Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste mohl být součástí firmy vašeho tatínka a proč?

Když jsem měl noční nebo odpolední ve svém tehdejším zaměstnání, začal jsem do Gumexu docházet a pomáhal jsem, s čím bylo potřeba. Mohl jsem si přivydělat a taky podpořit taťku. Dost mě štvalo, že za schopné považovali známí jen lidi s barákem a parádním fárem, zatímco taťka měl jen starou Škodovku a bydlel v paneláku. Lidi jakoby nechápali (a částečně to trvá dodnes), že nejdříve je makačka, až pak je „lízačka“.  Takže zpět k otázce – na jaře 1994.

Čím vás váš tatínek přesvědčil, abyste do firmy vstoupil?

Myslím, že to bylo taťkovo krédo: „Nejlepší práca je ta udělaná.“ On dělá vše teď hned a rychle. Někdy jde sice „do akce“ dost svéhlavě, ale nedělá žádné dlouhé řeči, a to se mi líbí. Jemu nikdy nevadí, že něco neumí, vždyť se to naučí, ne?

Já jsem ho zase zřejmě přesvědčil mým přístupem, jak získávat zákazníky. Koupil jsem si tlustý sešit a do toho jsem zapisoval firmy, jejichž adresy jsem přečetl na výrobcích v obchodě. A s těmi jsem pak začal komunikovat. Z dnešního pohledu to zní směšně, ale nezapomeňte, že tenkrát internet neexistoval.

Postavil jste se někdy vy nebo vaši sourozenci otci, protože se vám nelíbilo, kam firmu směruje?

Samozřejmě, mládí je drzé, takže ano. V roce 1996 jsem po dvou letech kurzu angličtiny chtěl začít spolupracovat se zahraničním dodavatelem a taťka řekl, že to je hloupost, že si vystačíme s tím, co máme. Tak jsem podal výpověď, že odcházím. Asi jej to přesvědčilo, dnes jsou pro nás evropští dodavatelé základem našeho úspěchu.

Jak fungujete se svými sourozenci a tatínkem dohromady?

Zdá se, že každý z nás má nějaké schopnosti a využívá je obstojně v oblasti, za kterou zodpovídá. Tím, že máme kompetence ve firmě rozděleny a vzájemně si věříme, tak nedochází ke sporům. Neznamená to, že si vždy myslíme to stejné, ale vzájemně si nasloucháme a platí rozhodnutí toho, kdo je za tu danou oblast odpovědný. U strategických rozhodnutí vycházíme z toho, že souhlasit musíme všichni čtyři.

Co si myslíte, že je tím „tajemstvím“ fungující rodinné firmy?

Firmu neberete jako dojnou krávu, ale jako příležitost. Pro sebe, zaměstnance, zákazníky i širší okolí.

Existují už nějaké náznaky toho, že by vaše děti byly v budoucnu součástí firmy?

Vím, že se nedá spoléhat na to, že na naši práci navážou právě naše děti. Chtěl bych především, aby byly šťastné. Koneckonců lidé z Gumexu si zaslouží jen ty nejlepší šéfy, bez ohledu na to, zda budou z našeho „klanu“ či ne.

Čeho si nejvíce na svém tatínkovi ceníte?

Kromě férovosti a přátelskosti je to ve vztahu k nám dětem jednoznačně to, že nám ve správný moment dal šanci se podílet na vedení firmy. Nečekal na to, až on bude starý a bez energie. Přál bych nám všem, abychom těm druhým dokázali v ten správný moment dát prostor pro jejich životní šanci.

BERTA SEDLÁČKOVÁ – studentka, dcera Libora Sedláčka, vnučka Jana Sedláčka

Berto, co tě momentálně nejvíc baví, co ti dělá radost?

Jako extrovert si nejvíc šťastná připadám ve společnosti přátel nebo rodiny. Ráda běhám, cestuju, lyžuju, čtu…

Na jaké škole studuješ?

Už třetím rokem navštěvuju Gymnázium Voděradská.

Uměla bys svými slovy popsat, co tvůj táta dělá a čemu se věnuje firma Gumex?

Táta je marketingový ředitel, stará se tedy hlavně o vzhled firmy navenek. Podle mě dává Gumexu tvar a celistvost pro zákazníky i zaměstnance. Firma celkově se věnuje prodeji (a menší výrobě) hadic, pryží a spousty věcí s tím spojených.

Říkal ti táta nebo děda někdy, že bys ve firmě v budoucnu měla taky pracovat?

Nikdy mě do toho nenutili. Chtějí, abych byla v životě spokojená a dělala hlavně to, co mě baví. Ale vím, že by byli rádi, kdybych nakonec zjistila, že i moje cesta vede přes Gumex.

Umíš si představit, že v Gumexu budeš jednou pracovat? Pokud ano, co bys tam chtěla dělat, co si myslíš, že by ti nejvíce šlo?

Určitě jsem tuto možnost hodně zvažovala, ale předtím bych chtěla zkusit jiné věci a také cestovat. Snad něco s lidmi. Stejně jako táta s dědou mám ráda komunikaci všeho druhu, k personálnímu nebo   marketingovému oddělení mám asi nejblíže.

Je něco, co na svém tátovi obdivuješ?

Hodně věcí, táta byl vždy můj velký vzor. Obdivuju například, že dokáže oddělit práci od volného času, takže i přes náročný den v práci doma nahodí úsměv a vykládá vtipy. Taky možná to, že to se mnou přese všechno vydrží.

Zdroj fotografií: Archiv Gumex