Před prvním seminářem jsem chtěla utéct domů, říká Hana Slačálková

Hanka Slačálková je důkazem o tom, že když se chce, tak to jde. Začala od nuly a v  Performii se vypracovala k bodu, kdy zastává několik postů naráz. I přes pracovní vypětí si vždy udržuje úsměv na rtech. Co dělá, když zrovna nepracuje? A jaké vztahy má se svými klienty?  

Filipíny, Vietnam, Srí Lanka. To jsou destinace, které jsi procestovala. Jaký je další plán?
Má další zastávka jsou Spojené státy americké. Při návštěvě mezinárodní Performia konference v Kolumbii mě navíc uchvátila Jižní Amerika, takže i toto je v plánu.

Ty nejezdíš pouze na krátkou dovolenou, ale vždy v dané zemi strávíš delší čas. Proč sis vybrala takový koncept cest a neprocestuješ za daný čas více zemí?
Většinou odjíždím na celý měsíc. Důvodů je více. Vím, že mi minimálně týden trvá, než se „přepnu“ do dovolenkového režimu a opravdu začnu plně vnímat dění kolem sebe. Také má člověk více času na poznání místní kultury a užití si kouzla přítomných okamžiků. Člověk pak není ve stresu, že musí pořád někam chvátat
a něco stihnout (třeba další zemi).

Asi málo kdo o tobě neví, že miluješ běh a účastníš se závodů. Mnoho lidí, ale běh vnímá jako nudný pohyb, který je pořád stejný. Co tě k němu vedlo? A proč závody?
K běhu jsem se dostala přes svou klientku a nyní již kamarádku, která mě přizvala do jejich firemního týmu na závod Vltava run. Velmi jsem si vážila toho, že mě vzala k sobě do party a zároveň to byl pro mě velký závazek. Nechtěla jsem být ta, co jim to „kazí“. Tak jsem začala trénovat. Pak už to šlo samo. Když má člověk cíl a účel, vše ostatní se poddá. Zjistila jsem, že při běhu si vyčistím hlavu, zvládnu si u toho poslechnout zajímavé podcasty nebo si jen užívat okolí. Chápu, že někdo vnímá běh jako nudu – ono jaký si to uděláš, takový to máš. Já se snažím střídat trasy, prodlužovat je a ty pokroky, které člověk může vidět, jsou velmi motivující. Nejsem žádný profi závodník, spíše ty závody beru jako svou další osobní metu, která mě motivuje dále pokračovat. Občas se mi totiž nechce, a když vím, že mě třeba za dva měsíce čeká půlmaraton, zaručeně mě to zvedne ze židle.

Vím, že tvůj pracovní start nebyl úplně snadný, ale zvládla ses vypracovat. Jak se to událo? A jaké vlastnosti ti k tomu pomohly?
Hrozně moc jsem chtěla dělat v HR a koncept Performie mě od začátku nadchl. Myšlenka učit lidí, aby byli v náboru a vedení lidí zcela samostatní, je skvělá. Jsem zastáncem toho, že je lepší člověka naučit chytat ryby, než mu je stále nosit. Navíc, když jsem v začátcích viděla, jaké efekty přináší naše semináře klientům – jak jim otevírají oči, motivují je k tomu, aby svou náročnou úlohu šéfa a personalisty zvládli, měla jsem jasno. Toto si zaslouží každý šikovný člověk vědět a znát, a to bylo to, co mě na začátku hodně podpořilo. Vidět ten smysl a účel. No a v neposlední řadě super kolektiv a manžel, který mě neskutečně podporoval a ukazoval, že na to mám.

Pracovitost a cílevědomost máte v genech. Tvá sestra je skvělá a úspěšná cukrářka, kterou i ty podporuješ. Můžeš čtenářům osvětlit, jak propojuješ sesterství s prací?
Musím říct, že ze začátku jsme si v tomto se sestrou hledaly k sobě cestu – každá jsme totiž úplně jiná. Nejdříve jsem měla tendence hodně sestře radit (jak na lidi, vztahy), ale jak to tak bývá, čím více jsem „hustila“, tím více měla tendence dělat si věci po svém. Takže jsem se „stáhla“ a čekala. Nyní je sestra ve vedoucí pozici a má pod sebou lidi, řeší s nimi dost podobné věci jako mí klienti, a i když mi říká, co má za problém, jsem zticha a naslouchám. Když chce poradit, řeknu svůj úhel pohledu. Jinak jsem v roli posluchače, což je má úloha sestry. Člověk prostě praxí musí najít ten balanc mezi prací a vztahem s rodinou. Je to skvělá škola, za kterou jsem sestře neskutečně vděčná.

Ty ale propojuješ svůj osobní a pracovní život často. Z několika tvých klientů se stali tvoji přátelé. Jak s touto hranicí pracuješ a kdy si klienty pustíš i do osobního života?
Myslím si, že to není o tom, kdy já si je pustím do osobního života, ale spíše o tom, jak to chce daný klient. Mám to štěstí, že si zákazníky mohu vybírat a nikdo mě nenutí do spolupráce s někým, kde jsme si nesedli. Takže jakmile začneme spolupráci a vidíme, že nám to ladí, nemám problém, když to přeroste v přátelství. Většinou mě s kamarády/klienty pojí nějaký společný zájem, kterému se věnujeme ve volném čase nebo sdílíme stejné životní postoje.

Nástup do Performie byl tak trochu náhoda. Jak se událo to, že jsi kývla na nabídku práce, o kterou jsi ale nežádala? Můžeš nám to celé popsat?
Performie hledala pro klienta šikovného člověka na pozici Zástupce ředitele. Když jsem si přečetla inzerát (který byl úplně jiný než většina ostatních), cítila jsem, že na to mám a přihlásila jsem se. Do e-mailu mi postupně přicházeli online dotazníky pracovního potenciálu a já je obratem zpracovávala. Přišlo mi to neobvyklé, ale zajímavé. Bohužel (vlastně nyní ještě že tak) klienta můj profil nezaujal, a má tehdy budoucí kolegyně Iva Schulzová mi poslala zamítnutí s nabídkou práce pro Performii. Když jsem četla inzerát na Regionálního partnera, byla jsem nadšená. Vždycky jsem chtěla dělat v HR, ale neměla jsem školu a ani praxi. Když jsem následně „lustrovala“ stránky Performie, totálně mě nadchl účel, o kterém jsem mluvila v předchozích otázkách. Okamžitě jsem na to kývla, druhý den jsem šla na pohovor a za týden už jsem seděla na prvním semináři v rámci své kvalifikace. Do dneška budu tomu klientovi, který mě zamítl, vděčná.

Minimálně jednou měsíčně si stoupneš před skupinu cizích lidí a přednášíš. Zároveň jsi během toho velmi suverénní a rozhodná. Pocítila jsi někdy ostych nebo strach vystupovat?
Strach jsem určitě měla před svým prvním seminářem. To jsem myslela, že se zblázním a nejradši bych v ten okamžik utekla domů. Ale jakmile jsem si stoupla před klienty a mluvila v podstatě o tom, co znám a mám vyzkoušené v praxi, šlo to samo. Když si je člověk jistý tím, co říká, jde s tím ruku v ruce rozhodnost a ostych jde stranou. Samozřejmě teď už se nebojím, ale lehká tréma a dávka pokory ke každému publiku tam vždy je.

V Performii se nevěnuješ pouze tréninku, ale jsi i regionální partner a zároveň vybíráš lidi přímo pro Performii. Těch jednotlivých funkcí máš hodně. Jak ses je naučila zvládat? A proč se nevěnuješ pouze jedné jediné?
Mám ve firmě 4 hlavní posty a musím říct, že to pro mě byla obrovská výzva v managementu času. Díky této škole vím, co asi musí obsahově zvládat takový majitel/ředitel firmy, menší či střední společnosti, který má kumulované funkce. Je to hodně o nastavení pravidel, určování priorit a dělání pouze těch akcí, které vedou k požadovanému výsledku. Samozřejmě toto musí být následováno důsledností. Přes týden mám „přísnější“ režim, kdy se věnuji hlavně práci. Víkend mám zase pro rodinu a přátele. Zkrátka když pracuji, věnuji se jen tomu a když mám volno, naplno si ho užívám. Času máme všichni stejně. Jak kvalitně ho strávíme, je jen na nás. A proč toho mám na starosti více? Protože mě baví v práci pestrost a různorodost.

Tím, že zastáváš víc postů, by se mohlo zdát, že se nemáš kam posunout. Jak to vnímáš ty a kam ještě dál bys chtěla zajít?
On je posun a posun. Co se týče kariérního posunu v organizační struktuře, tam opravdu zatím nemám kam růst (jsme menší firma), ale v oblasti profesního růstu (znalosti, dovednosti), tam mi přijde, že se posouvám každým dnem. Vždy se najde nějaký klient nebo třeba kandidát, který mě něčím překvapí a dostane mě třeba do bodu, kdy si říkám, že se mám ještě hodně co učit. Trochu mě děsí lidi, kteří tvrdí, že už je v HR nic nepřekvapí. Za sebe mohu říct, že vždy, když jsem si toto řekla, přišla nějaká pecka. Pro mě osobně je důležitější profesní růst, a ten je v Performii možný donekonečna, protože naše šéfka Lucka umí hodně dávat lidem prostor a příležitosti. Za to jí patří obrovský dík. A kam bych chtěla zajít? Nejvíce mě baví trénování seminářů a zde mám spoustu cílů ve formě tvorby nových seminářů a webinářů. To je nikdy nekončící práce a zatím dostatečná výzva. Uvidíme, co bude časem dál.