OLDŘICH A MARCELA BEZCHLEBOVI: Rozloučit se s brzdiči je psychicky náročné, ale nutné

Z receptů ve starých kuchařských knihách vytvořili skvělé produkty a založili rodinnou konzervárnu Via Delicia v Zábřehu na Moravě. Oba jsou srdcaři, kteří svou práci milují. O to horší bylo období, kdy se museli rozloučit s neproduktivními zaměstnanci a s těmi, kdo firmu záměrně brzdili. Jak náročné to bylo a jak takovou situaci zvládnout? O tom jsem si povídala s manželi Oldřichem a Marcelou Bezchlebovými, ředitelem a ekonomkou rodinné firmy Via Delicia.

Rozhovor vyšel ve 36. čísle časopisu DOBRODRUŽSTVÍ PERSONALISTIKY. 

Jak byste popsali důvod, proč jsou výrobky rodinné konzervárny Via Delicia vůbec na trhu?

OB: Cílem naší firmy je umožnit milovníkům dobrého jídla, aby zažili jeho chuť takovou, jaká byla ještě za našich babiček. Díky skvělé technologii uchovávání produktů ve skle a několika přidaným ingrediencím jde o naprostou delikatesu, která nejen dobře vypadá, ale navíc představuje netradiční suroviny, jako jsou šípky, plané ovoce nebo třeba lesní plody.

Kolik máte v tuhle chvíli zaměstnanců?

MB: Momentálně je jich dvacet.

Řekli byste, že je těžké pracovat s rodinou?

MB: Není. Měli jsme období, kdy jsme na sebe vůbec neměli čas a ani jsme nevěděli, co ten druhý řeší za problémy, což nebylo dobře. Ale že bychom se přeli o tom, kam bude firma směřovat, to ne. Všechno je o komunikaci a já jsem navíc vždy spíš pro, aby to byl manžel, kdo rozhodne, jak to chce.

Co je podle vás důležité, aby firma dobře fungovala?

OB: Aby firma dobře fungovala, musí být dobře nastavená pravidla pro zaměstnance, pro celý tým. Každý by měl vědět, co je jeho náplní práce. A taky je důležité, aby nikdo neměl pocit, že nemůže říct svůj názor. Nepovyšujeme se, snažíme se chovat lidsky a mít tu ducha rodinného týmu.

Marcelo, jaký by podle vás měl být ideální zaměstnanec?

MB: Je to člověk, který nepracuje jen pro peníze, ale pro to, že ho to baví. Nestačí mu to, co má zadané, ale chce nové výzvy a má tendenci věci zlepšovat.

Máte takové lidi i u vás v týmu?

OB: Teď máme tým holek, které jsou opravdu šikovné, spolehlivé a ochotné. Když potřebujeme zvýšit výrobu, což se nám stává každý rok před Vánoci, akceptují to, počítají s tím a nějak to vždy zvládneme.

Bylo to tak vždycky? Setkali jste se někdy ve firmě s někým, koho v Performii označujeme za „potížistu“, nebo dokonce „brzdiče“?

MB: Od doby, kdy jsme začali spolupracovat s Performií se u nás udály dost velké změny. Někteří lidé s nízkými výkony odešli sami, s některými jsme se museli rozloučit a nebylo to vůbec lehké.

Co byl pro některé ten impulz, aby odešli sami? Čím jste to způsobili?

OB: Uspořádali jsme jednu interní přednášku, kde jsme prezentovali Káru od Performie, ukazovali jsme typy lidí rozdělené podle toho, jak přispívají firmě.

S každým jsme potom udělali pohovor a ptali se, kde se na káře vidí, jak podle něj firmě přispívá. Pro některé to byla studená sprcha, protože měli najednou pocit, že už se nemůžou schovat za někoho jiného a že nefunguje ani snaha diskutovat o podružných problémech, aby odvedli pozornost od vlastních chabých výsledků.

Jak to bylo s těmi, kteří sami od sebe neodešli?

OB: To už byli ti narušitelé, „traviči studní“, jak se říká. Už nám nezbývalo nic jiného, než se s nimi rozloučit. Bylo to v podstatě loučení s nejbližšími spolupracovníky a bylo to v určitých okamžicích hodně psychicky náročné. Najít vnitřní sílu k takovému rozhodnutí a pak to oznámit pro mě bylo hodně těžké.

MB: Pro mě to bylo úplně nepředstavitelné. Já sama bych to nedokázala. Zvlášť u někoho, o kom jsem si myslela, že tu s námi bude navždy. Byla to manželova pravá ruka a postupně jsme zjišťovali, že to ona je ten největší brzdič. Já jsem měla z loučení s ní opravdu velký strach. Bála jsem se, jak na to bude reagovat, co udělá.

Jaká byla spolupráce s takovým člověkem?

MB: My jsme byly kamarádky, pracovaly jsme spolu denně po dobu deseti let. O to těžší potom bylo zjistit, jak to s ní doopravdy je. Mně se o tom docela těžce mluví, protože ještě před tím, než jsme potkali Performii a pochopili, koho v týmu máme, dohnalo mě to zdravotně i nervově. Nemohla jsem vůbec přijít do práce, natož s ní být v jedné kanceláři.

OB: Působila jako velice zdatný manipulátor, takový generál, který občas ztratil kontrolu. Její argumenty byly velmi konkrétní a nedalo se nad nimi polemizovat, vždy na nich něco bylo. Když jsem se nechal přesvědčit, odcházel jsem častokrát z práce s takovou divnou pachutí. Až doma jsem si pak řekl: „Počkej, vždyť já to tak ale nechci!“ Potom to nervově nedělalo dobře ani mně, cítil jsem divné tlaky, zvláštní nálady, nemohl jsem spát. Odvahu to vyřešit nám dala až Ivana z Performie. Byl to takový ozdravný řez.

Podle čeho jste se nakonec finálně rozhodli? Koukali jste se na produktivitu a výsledky, nebo na to, jak jste se oba cítili?

OB: Bylo to obojí. Zjistili jsme, že té produkce zas až tolik nebylo. Uměla to prezentovat, ale když odešla, ukázalo se, že spousta práce, o které mluvila, nebyla dokončená. Teď už víme, že je třeba důvěřovat, ale i prověřovat.

Jak jste se cítili, když ta osoba odešla?

OB: Uvolnilo se tu napětí, zlepšily se nám vztahy, vše začalo fungovat lépe. Utvrdili jsme se v tom, že jsme udělali dobře. Navíc jsme pak zjistili, že bez zálohy zlikvidovala všechny informace ve svém počítači.

MB: Já jsem měla pocit, že lítám. Najednou jsem cítila obrovskou volnost, protože tu najednou nebyl nikdo, kdo mě utlačoval. Bylo to hodně emoční.

OB: Když to sledujete z dálky, řeknete si, že je to absolutně logické řešení, ale když v tom jste, není to tak snadné. Najednou máte problém rozloučit se s člověkem ve vlastní firmě a nedává to smysl. Máte stále pocit, že na tom, co říká, je kus pravdy, i když jste z toho všeho unavení, rozčilení a nechodíte do práce rádi.

Co byste ohledně problémových zaměstnanců poradili ostatním firmám, šéfům, vedoucím, aby se jim nestalo to, co vám?

OB: Doporučil bych, aby si lidi na klíčová místa dobře proklepli alespoň pomocí U-testu a dbali na to, jestli jde o produktivního člověka s dobrou motivací.

MB: My jsme rodinná firma a snažíme se tak k lidem přistupovat. Je to naše srdeční záležitost. A když se pak s někým loučíte, je to emoční a bolí to na obě strany.

Jaký je váš tým teď? Jak se v práci cítíte dnes?

MB: Je to velký rozdíl, mnohem lépe se tu dýchá.

OB: Když srovnám období před rokem a dnes, je to obrovský posun. Děvčata jsou motivovaná, proaktivní, mají skvělý přístup k zákazníkům a nejsou jim lhostejné ani vzájemné vztahy. Udělali jsme jim navíc motivační program, takže vědí, že když zaberou, budou za to odměněná.

Rozhovor vedla: Barbora Hartmannová

Zdroj fotografií: archiv dotazovaných a společnosti Via Delicia