KATEŘINA KREJČÍ: Tým nemůže fungovat, pokud nechceme rozumět lidem

Obor stavebnictví nevystudovala, a i přesto nastoupila do společnosti SLEZSKÉ STAVBY OPAVA s.r.o., kterou dnes vede jako jednatelka. Našla způsoby, jak se o oboru i lidech, které vede, dozvědět víc, a pochopila, že i její vedoucí musí lidem rozumět. Je spolurealizátorkou několika projektů, které podporují zručnost dětí a jejich kladný vztah k technickým oborům. Kateřina Krejčí rozhodně má o vedení firmy i lidí v ní co říct.

Rozhovor vyšel ve 35. čísle časopisu DOBRODRUŽSTVÍ PERSONALISTIKY.

Jaké je vlastně hlavní zaměření společnosti SLEZSKÉ STAVBY OPAVA?

Jsme firma, která se zabývá pozemním stavitelstvím. Stavíme široké spektrum staveb od průmyslových staveb přes občanské a zemědělské stavby až po rodinné domy.

Kolik máte v tuhle chvíli zaměstnanců?

Aktuálně padesát sedm.

Jak jste se vlastně do firmy dostala vy?

Jsme rodinná firma. Firmu založil a dlouhá léta vedl můj otec. Nejdřív jsem se stala společníkem a později jsem do firmy nastoupila jako ekonomka a personalistka v jednom. I když nemám stavební vzdělání, od roku 2014 jsem se čím dál víc zapojovala do vedení a řízení firmy.

Jaké to pro vás bylo, když jste jako dcera majitele přebírala stavební firmu bez stavebního vzdělání?

Bylo to těžké, protože jsem člověk, který chce tomu, co dělá, dobře rozumět. To, že jsem tomu oboru nerozuměla, jsem cítila jako jistý handicap. Musela jsem mít plnou důvěru v lidi, které jsem měla kolem sebe. Bez schopného manažera výroby by to určitě možné nebylo. Velmi rychle jsem pochopila, že se do stavebního oboru musím nějak dostat, proto jsem začala na stavby jezdit, mluvit s lidmi a zajímat se. Postupně jsem získala jistotu a překonala pocit, že všemu musím rozumět na sto procent. I když se pořád nepovažuji za odborníka v oboru, ujasnila jsem si, že firmu vést dokážu.

Ve vašem oboru slýchám, že to s lidmi není úplně lehké. Že není snadné najít někoho šikovného a že práce s lidmi je tu velmi náročná. Je to opravdu tak?

Mám možnost potkávat se s lidmi z vedení různých firem a řekla bych, že tohle je téměř v každém oboru stejné. Ve stavebnictví je jiné to, že je tu mnoho činností, na které potřebujete odbornost. Poslední roky však nabíráme také ty, kdo nejsou ve stavebním oboru vyučení, ale mají ze stavby zkušenosti. Pokud k nám přijde někdo, kdo řekne: „Mám zkušenosti ze stavby a moc mě ta práce zajímá.“, tak to s ním zkusíme. Když přijde na stavbu, docela rychle poznáme, jestli to ten člověk doopravdy umí, nebo ne.

Já se běžně pohybuji jen mezi manažery, personalisty a kolegy, tak si vlastně neumím představit, jaká komunikace s dělníky je.

Na jednom z vašich školení jsem slyšela, že máme mluvit „jazykem kmene“. Řídím se tím já a myslím, že také naši stavbyvedoucí, a funguje to. Skvělí lidé jsou jak mezi administrativou a vedením, tak mezi dělníky. Když víte, jak najít společnou řeč, můžete se tím vyhnout zbytečným problémům vzniklým z nedorozumění.

Jak funguje vztah výroba a personální oddělení?

Já jsem na stavby běžně chodila jako šéf a zjišťovala, co vlastně chlapi potřebují, ale postupně jsem na to měla méně a méně času. Dnes mám kolegyni personalistku, která tam jednou měsíčně jezdí s cílem popovídat si s nimi a být tam pro ně, aby zjistila, co potřebují a jak se jim vede. Je dobré, že se znají a nevidí se jen jednou za rok při podepisování podkladů k daním.

Vím, že už jste se před nějakou dobou pustili do práce na osobnostním potenciálu vašich lidí. Co vás k tomu vedlo?

Jedním z důvodů bylo to, že jsem si nevěděla rady s jedním vedoucím a jeho fungováním ve firmě. Potřebovala jsem pochopit nebo si potvrdit, kde je problém. A druhým důvodem bylo to, že mi váš U-test osobnosti pomohl změnit některé věci u mě osobně, a tak jsem si řekla, že by mohl pomoct i mým lidem.

Jak to zpětně hodnotíte?

Potvrdila jsem si, že by ten člověk už na své pozici být neměl. A zároveň jsem si uvědomila, že někdy stačí změnit k danému člověku přístup a najednou to funguje.

Vím, že pro své kolegy pravidelně jednou až dvakrát do roka pořádáte interní semináře právě k tomu, jak pracovat se svými lidmi a mezi sebou navzájem. Vyplynulo i tohle z práce na osobnostním potenciálu vašich lidí?

Částečně ano a částečně jsem viděla, že nám týmově některé věci přestávaly ladit tak, jak by měly. Došlo mi, že to souviselo především s komunikací a se vzájemným porozuměním. Všichni jsme potřebovali pochopit, že každý člověk je trošku jiný, a proto je třeba ke každému přistupovat individuálně. Někdo je srdcař a ví přesně, co se po něm chce a proč to dělá, a někoho je třeba mnohem víc vést, někdy i tak trochu „nakopnout“, aby dobře fungoval.

Pozorovala jste po semináři nějaké viditelné změny?

Hned po první přednášce jsem viděla výsledek. Stavbyvedoucí třeba začali říkat: „Marta říkala…“, takže bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Já sama jsem pochopila, že nemá cenu některé lidi ve firmě držet jen proto, abych udržela počet. Ale co je na tom ještě lepší, že to pochopili právě i ostatní. Všichni jsme dostali stejné informace, které můžeme společně uplatňovat v praxi. To, co se změnilo nejvíc, je uvědomění, že ke každému bychom měli přistupovat trochu jinak. Pokud člověk, který absolvuje seminář, chce, tak s těmi informacemi pracuje, a ono se to ve firmě opravdu změní.

Proč by podle vás měl šéf usilovat o to, aby vedoucí rozuměli svým lidem?

To je jednoduché. Pokud vedoucí nebude chtít porozumět svým lidem, jeho tým nikdy fungovat nebude. Jako vedoucí nemohu předpokládat, že to všichni ostatní mají stejně jako já. Musím vědět, jak se mým lidem spolupracuje s ostatními, jestli jim něco v práci chybí, jestli zrovna nemají nějaký osobní problém, který může jejich práci významně ovlivnit.

Slyšela jsem o vás, že jste spolurealizátorkou projektu, díky kterému byly dodány ponky (pracovní stoly) do mateřských školek. Proč jste se do toho pustili?

Majitelé firem nemohou spoléhat na to, že jim školy přinesou dostatečné množství pracovníků do stavebnictví nebo technických oborů. I proto jsem se tím jako členka představenstva Okresní hospodářské komory Opava s kolegy zabývala.

Většina firem, které se snaží namotivovat děti pro svůj obor, začíná až na základních školách. Proč jste se do toho pustili ve školkách?

Dost často firmy oslovují osmáky nebo deváťáky, ale podle mě jsou studenti v tu dobu už více méně rozhodnutí, na jakou střední školu půjdou. O tom, jestli to bude všeobecné vzdělání, nebo technický obor, rozhodují mimo jiné jejich zkušenosti. Setkáváme se ale s tím, že jsou to často děti, které do té doby neměly možnost zkusit něco manuálně dělat, takže je jasné, že ani neuvažují o tom, zda by mohly na takový obor jít.

Když jsme si dělali průzkum, zjistili jsme, že u nás v regionu už technické vybavení ve většině základních škol mají, a tak nás napadlo jít do těch mateřských. V Opavě máme stavební učiliště, kde mohli studenti ponky vyrobit. Pak už stačilo jen najít partnery, kteří ponk včetně nářadí pro jednotlivé mateřské školy uhradí.

Tou hlavní motivací tedy bylo navnadit děti pro váš obor?

To ne, spíš nám šlo o to, abychom u některých z nich zažehli takový ten zájem dělat něco rukama nebo podpořili jejich manuální zručnost, protože tu potřebuje třeba i zubař.

Vím, že se angažujete i při organizaci Veletrhu povolání Opava, který má za sebou již tři úspěšné ročníky.

Ano, hlavním organizátorem je opět Okresní hospodářská komora Opava a jde nám o to ukázat žákům devátých tříd, čím by v budoucnu mohli být, a představit jim i rodičům, jaké obory mohou v našem okrese studovat a co to vlastně obnáší. Já se snažím společně s opavským stavebním učilištěm ukázat rodičům i dětem to, že studium stavebních oborů může být velmi zajímavé a atraktivní, a hlavně že absolventi najdou uplatnění v praxi.

Jaké máte plány do budoucna?

Někdy je pro firmu výzva i udržet to takové, jaké to bylo loni – zvláště při současné situaci ve stavebnictví. Ale co se týče lidí, tak v tom máme jasno. Nedávno jsme udělali mezi lidmi interní anketu. Zajímalo nás, co podle nich jako firma zákazníkům přinášíme, proč u nás vlastně pracují, co bychom mohli zlepšit a co podle nich ve firmě funguje dobře a co ne. To je studnice podnětů, se kterými se chystáme pracovat. Víme, co změnit, co udržet, co zlepšit. A je možné, že zase uspořádáme nějakou další interní přednášku pro mé kolegy.

Rozhovor vedla: Barbora Hartmannová

Rozhovor byl pořízen v lednu 2024

Zdroj fotografií: freepik.com, archiv Kateřiny Krejčí